Podívala jsem se dnes na téma týdne a říkala si, že i toto je jedním z témat, které je pro lidi nějakým způsobem důležité. A tak se chci trošku podívat na to, co nám může toto téma asociovat a popřípadě, jak s tím pracovat. Dělám tu u většiny článků, stejně jako jsem psala ve svém posledním článku "Odsuzování".
Když se podívám na otázku: "Proč zrovna já?" většině z nás to asocijuje něco nepříjemného. Proč zrovna já jsem ten šikanovaný? Proč zrovna mě musel potkat ten špatný osud? Poč já jsem ta chudinka? PROČ ZROVNA JÁ? Lidé se tuto otázku naučili říkat v situacích, kdy jim připadalo nefér, jak něco dopadlo. Kdy jim připadalo, že je něco jinak, než by si přáli. Kdy nějaká konkrétní událost měla nepříjemný dopad na ně samotné.
O pár let později si možná řekneme: "Je dobře, že se nám tohle všechno stalo." a jsme za tu nepříjemnou zkušenost rádi. Ale proč takto smýšlíme až dlouhou dobu poté, co se to stalo? Je opravdu nezbytně nutné si tuto otázku pokládat? Mně to tak nepřijde. Přišlo by mi mnohem logičtější, kdyby jsme si rovnu řekli: "Nedopadlo to tak, jak jsem si přála, ale musím to brát jako zkušenost a jít dál."
Nicméně jsou i chvíle, kdy se ocitáme v situaci, kdy máme pocit, že celý svět je proti nám. Dobrým příkladem je šikanované dítě. Představte si malého černouška z Afriky, kterého adoptovala rodina v České Republice a chtějí ho poslat do školy. Malý zaskočený černoušek narazí na to, že se mu všichni smějou a šikanují ho, protože se chová jinak a vypadá jinak. "PROČ ZROVNA JÁ?" Protože jsem jiný? Protože nikdo si nemůže vybrat své rodiče. Já jsem tady a teď. Tak proč se mi smějí? To nikdy nebudu mít žádné kamarády?
Stává se z něj zakomplexovaný chlapeček, který neví kudy kam. A nikdo nevidí jeho snahu. Maminka mu říká: "Je nutné se s ostatními kamarádit." a nedovede pochopit, že to zkouší, ale oni nechtějí. Je smutný. To se přeci stává často. Někdo vyčnívá z davu a ostatní ho usadí tím, že ho pomlouvají a šikanují. Tady je situace, kdy otázka "proč zrovna já" je pochopitelná.
Neumím poradit, co s tím. Přijde mi dobré, aby dítěti bylo dovoleno vynikat v tom, co umí. Aby ho podpořila rodina něčím jiným, než říkáním, co dělá špatně. Aby měl zázemí doma, ale takové, které ho bude naplňovat, když nemá s kym jít ven. Ale nejsem odborník a do věcí ohledně těchto záležitostí nevidím. Nevím, co poradit. Tyto příběhy jsou ohromně smutné. A Ti, kteří to ustojí, jsou pak zase extrémně silní. Všechno špatné je pro něco dobré.
Otázka "proč zrovna já" je pokládána často i ve chvílích, kdy má někdo nehodu a stává se z něj handicapovaný. Nebo přijde o rodinu. Stává se to pořád. Ale nechte v sobě probudit sílu. Nevyčítejte si nic. A řekněte si: "Takhle se to asi mělo stát. Takže to tak přijímám, i když mě to teď bolí." A jak píše často: "To, že nějaký člověk odchází z našeho života, rozhodně neznamená, že nezustává v našem Srdci. Právě naopak, musíme pochopit, že člověk, který odešel, v našem Srdci zůstane navždy." Žádné lepší místo pro něj nikdy nenajdeme. V Srdci milujeme bez žárlivosti, bez závisti, čistě.
Takže ať už jste se ve svém životě octli kdekoli a položili si tuto otázku, nezapomeňte si říct: "Minulost nezměníme, takhle to mělo být."
Přeji všem hodně sil a krásný den.
Vaše Petra
Dokonle napsané! :O