Ahoj,
Původně jsem chtěla článek o přátelství psát až mnohem později, ale právě dnes jsem dostala inspiraci a rozhodla jsem se neodkládat něco, co můžu udělat hned. Já s oblibou říkám: "Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme samy." A o přátelství je napsáno mnoho moudrých vět, přísloví atd., a některá z nich ještě určitě zmíním. Budu Vám vyprávět i nějaké příběhy o přátelstvích, která nevydržela a proč.
Shodneme-li se na tom, že rodina je pro nás důležitá a záleží nám na nich, ale nemůžeme si vybrat, kdo bude naše rodina (rodiče, sourozenci atd.), pak se asi i shodneme na tom, že přátelé si vždycky vybrat můžeme a držet si ve své blízkosti jen ty lidi, které opravdu chceme. Připomíná mi to jednu velkou část školy života, hledání opravdových přátel. Každý z nás asi někdy narazil, ne? Něco se v přátelství pokazilo. Nebo jste se jednoduše s někým odloučili, protože jste si přestali rozumět tolik jako dřív.
A tady Vám nabízím první příběh: "Nikdy mě ani nenapadlo, že by takto silné a dlouhotrvající přátelství mohlo mít konce. Já a Kája jsme byly kamarádky od první třídy. Pravda, v první třídě jsem měla ještě jednu nejlepší kamarádku, Marušku, ale vždycky jsme se s ní kamarádily a bylo všechno fajn. Ve druhé třídě jsme se začaly kamarádit víc, protože Maruška se se mnou přestala bezdůvodně bavit a začala se kamarádit s holkama, které byly oblíbenější než já." Péťa byla zklamaná a to ani zdaleka netušila, že tohle je pouhý začátek. Začala mít velké problémy, všichni se jí posmívali. A Kája se jí VŽDYCKY zastala. Nikdy o ní neřekla nic špatného. A pomáhaly si navzájem. To přátelství nebylo ničím výjimečným, ale mělo obrovskou sílu. "Když se teď ohlížím zpětně, tak to, co se mi ohromně líbí třeba na přátelství s mojí dnešní nejlepší kamarádkou, v tom s Kájou vůbec nebylo, ale mělo sílu, podporu a pochopení." Co se tedy zvrtlo? "Tehdy už jsem na základní škole vydržet nemohla. A rozhodla jsem se, že zkusím začít jinde a znovu. Byla jsem v 7. třídě a udělala jsem zkoušky na soukromé gymnázium v Praze. Nová šance, nový život." Tímto to skončilo. Kája Péťě mnohokrát řekla, že jí to moc přeje a bude to pro ní super. Ale ztratily na sebe veškerý kontakt a znovu už se nesešly. Péťa o to párkrát stála, ale Kája už byla jinde a přátelství z dětství zbylo už jen ve vzpomínkách.
Někdy nás prostě životy oddělí. Ale to přeci neznamená, že nezůstaneme v Srdci druhého člověka. Jsem si jista, že obě mají na co vzpomínat. Užily si spolu spoustu legrace. Pomáhaly si. Věřily si. Je to jedna z věcí, kterou se tu Péťa naučila a vnesla důvěru i do všech dalších přátelstvích, která měla potom. Důvěra je důležitá. Jak je jednou podvržena, nevrátí se zpět. Druhý příběh bude o několika menších přátelstvích, které si Péťa prožila po svém odchodu na soukromé gymnáziu, v Praze, během období dospívání a nejtěžších období puberty.
Tak tady je: "Jaká naivita si myslet, že nezopakujete staré chyby? Jak jsem si mohla myslet, že se se mnou nepotáhne nic z minulosti, kterou jsem tak nenáviděla? Jak?" Péťa se ve své nové škole brzy začala bavit s holkama, které byly svým způsobem "in". Byla hodná, milá a rychle pochopila, jak se má chovat, aby jí nikdo neodstrkoval. Bavila se s partou 5 holek. A během společných prvních dvou let prošla běžnými záležitostmi - hádky mezi dvěmi, usmiřování atd. V této partě měla jednu nejlepší kamarádku. Jmenovala se Štěpánka. Ano, asi tak první měsíc poté, co se znaly, si začaly říkat nejlepší kamarádky. Psaly si to snad každý den na ICQ. Ale Péťe pomalu začalo docházet, že tohle není přátelství. Vzpomínala dokonce i na základní školu, kdy jí sice všichni házeli klack pod nohy, ale měla opravdovou kamarádku. Byla obětavá, a pro tuhle partu holek udělala cokoliv, aby se zavděčila. Jenže to nemohlo fungovat. Stejně jako tato skupinka pomlouvala, ostatní, tak se pomlouvaly nazvájem za zády té druhé. Hádaly se. Intrikovaly. Zkoušely, co je ta druhá schopná. Podváděly. Prostě přátelství na nic.
Pokud budete mít za přátele slepice, budete vždycky jen kdákat na dvorku, pokud vaši přátelé budou orly, bude se s nimi moct vzlétnout do nebes. Péťa ve své podobě byla vysoce naivní, a nechala se vyvužívat. Napsala za své kamarádky tisíce prací, dala opsat mnoho úkolů a radila při testech. Sama jedničkářka nebyla, ale špatně na tom také nebyla. Parta jejích kamarádek po druhém ročníku (což odpovídá 9. třídě), odešla na státní gymnázia nebo na gymnázia se zaměřením a z původní party holek zbyly jen dvě, které se nikdy nijak mnoho nebavily. Maky a Péťa. Tento rok přinesl Péťě mnoho změn, ale především k lepšímu. Začala chtít spojovat své dva světy - školu (přátele) a rodinu. A to se vyplatilo, protože od té doby její rodina začala respektovat více její přátelé a víc o nich věděla. Péťe došlo, že si může vybrat přátele, za které se nebude muset stydět. A s tím vstupovala do třetího ročníku gymnázia (1. rok střední školy), kde začala vyhrávat poctivost, upřímnost a uvědomnění si toho, co vlastně chce. "Maky se vždy hodně zajímala o zvířata, jezdila na koni, měla doma psa a hodně žila tímto. Ale tento rok změnil to, že se s Maky dalo bavit i o jiných věcech, než že vyprávěla, kde byla a co dělala. Mnoho jejích historek třeba nebylo zábavných a jí přišli úžasné. Ale tento rok jsme si parádně užily. To bylo přátelství, kdy jsem se nemusela bát, že se jednou kvůli něčemu pohádáme a už na sebe nepromluvíme." Nicméně je pravda, že i toto bylo přátelství, které nevydrželo v té míře, jako to byl v tomto ročníku. Na konci už jsme na sebe byly zvyklé, svěřovaly jsme se jedna druhé, ale obě jsme věděly, že každá jdeme jiným směrem. A to přátelství neskončilo, ale jak jsem psala v úvodu, prostě jsme se jen oddálily jedna druhé. Každá jsme poznaly nové lidi, začaly se bavit s dalšími lidmi, ale nezanevřely jsme na sebe.
V nouzi poznáš přítele." Třetí ročník jsem si užila a v rámci závěru puberty jsem si prožila první větší lásku, stejně jako odmítnutí někoho, kdo se mi už dlouho líbil. Ale nic není nikdy zlé. Poznala jsem nové lidi, především z tehdejšího prvního ročníku (což odpovídá 8. třídě ZŠ). Ten chlapec, co mě odmítnul měl kamarádku - Leničku. Poznala jsem jí přes něj. Vlastně, no. Bylo to složité. Neznala jsem jí, jen jí tento kamarád vždycky zdravil v jídelně. A jednoho dne se stalo, že jsme se právě potkaly u východu z jídelny a ona se mě zeptala, zda-li se mnou může jít na metro. Během té cesty jsme mluvily o škole, profesorech. Bylo to zvláštní, takové nemluvné nesdílné introvertní stvoření. A v té době ještě moje skryté předsudky, protože jsem na ní trochu žárlila. A nijak se nepřekonala. Nečekala jsem, že se budeme bavit nějak víc. Ale bavily jsme se, začala mě zdravit ve škole. A nejsem ignorant. A konec konců, byla milá a snažila se. Tehdy jsem si dost stěžovala, že se nedá odhadnout. Vůbec jsem nevěděla co a kdy od ní čekat. Což mně bylo dost nepříjemné. I s veškerou svojí empatií jsem nemohla proniknout pod nějakou vrstvu, kde bych objevila něco, co mi na ní bude sympatické. Nakonec jsme se viděly dvakrát o prázdninách. Poprvé jsem jí řekla, že bych jí ráda představila kamarádku, což se stalo. Fajnové odpoledne. Ale pořád jsem názor nezměnila. Viděly jsme se během těch prázdnin ještě jednou." Pak ale přišel ve škole Pétin čtvrtý ročník a přišli na školu nový prváci. A ona se s nimi začala brzy bavit. A v tomto prvním ročníku si našla nejlepší kamarádku, kde to vydrželo měsíc. Další nezdařená epizoda, které Péťa věřila. V té době už fakt nevěděla kudy kam. Pořád si stěžovala, že je naivní a má pocit, že když už konečně našla kamarádku, tak se něco podělá. A taky to měla zrovna hodně špatné doma. Všechno bylo dost zvláštní. A postupně se to zklidnilo. Péťa sis rovnala nějaké věci a měla čas konečně věnovat čas dalším věcem, než problémům. A tehdy si uvědomila, kdo při ní celou dobu stál - věrná, tichá Duše.
"A víte proč věřím tomu, že toto přátelství mě nezradí a nezklame, jako ta předchozí? Ušly jsme společně dlouho cestu poznání, které začínalo předsudky o ní, nesympatiemi, které se postupně proměnili v něco zázračného. Protože to, že se chovala jinak než ostatní, že měla jiné způsoby, že byla jiná než ostatní, mě nutilo si začít vážit jí a ne toho, jak se ke mně a ostatním chová. Je úplně jiná než já. Muselo mi dojít, že jí nemůžu měnit. A i přes všechny blbé hádky, nezapomínám na ní, na osobu, která umí dokázat přátelství svým způsobem. Který umí prokázat důvěru, stálost, podporu. Která umí všechno, co vidí, že potřebuji. Která umí vnímat to, kdo jsem já."
Přátelství je věc, která se má cenit. Ráda říkám, že přátelství je láska bez křídel. Vychází ze sympatií k druhému, a nutí nás ocenit druhého člověka tak, jak umíme. Ale ne ocenit naší představu o daném člověku, ale jeho.
"Nekráčej před mnou, možná Tě nebudu následovat. Nekráčej za mnou, možná Tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel."
Přeji Vám krásný den. A nezapomeňte, nikdy nevíte, co budete. Máte-li někoho, na kom Vám záleží, řekněte mu to, bude si toho vážit. Nezapomínejte lidem říkat, že Vám na nich záleží. Nikdo na Vás nebude později vzpomínat proto, co jste si mysleli, ale neřekli. Všichni na Vás budou vzpomínat za to, co jste řekli a udělali.
Vaše
Péťa