Každý jiný den by mohl být stejný jako tento, ale přesto ten dnešní vyniká něčím, co jiné dny nemají. Jaro přišlo už před pár dny, ale zima, déšť nám přesto nedovolovali uvěřit, že je vůbec možné, že je jaro.
Ráno jsem se vzbudila a do okna mi pražilo nádherně Slunce a já cítila, že hlášená krásné bezdeštná a teplá Neděle je skutečně tady. V prvním okamžicích jsem nasála veškeré pozitivum a Sílu, kterou Slunce vydávalo, abych se rozpomněla na chvíli, kdy naposled takhle krásně svítilo. To bylo už hodně dávno, možná tak v Září. A s veškerou radostí jsem u snídani říkala, jak je to krásné, když obloha je bez jediného mráčku a teploměr už teď (9.00 hod) má 14°C.
I přes teplo jsem rozdělávala oheň v krbu, protože doma ničím jiným netopíme. A když jsem šla ven pro dřevo na podpal, cítila jsem sluneční paprsky na své tváři a teplo, které prosakuje skrz kalhoty a mikinu přímo na mé tělo. A hned jsem vyrazila ven, nadýchat se toho krásného vzduchu.
Bretaňská příroda je krásná, ale to jsem ještě ráno netušila. Běžela jsem a užívala si lehoučký vítr, který mi hrnul vlasy do obličeje. Později jsem zpomalila a jen poslouchala zvuky přírody. Bylo úplně ticho. Stromy ještě nemají listy, tudíž vítr nezpůsobí šustění. Ale pak jsem slyšela jen ten vítr v blízkosti svých uší. A pak jsem se začala rozhlížet i kolem sebe, nejen směrem ke Slunci a modré obloze. Lezli tam nejrůznější broučci. A všude byly pampelišky. Pole bylo jako žlutá krásná květinová peřina a tráva byla krásně zelená. Cítila jsem ve vzduchu vůni jara, přirody, ŽIVOTA.
Život je krásný, viďte? Všichni v sobě máme život. V tu chvíli jsem měla pocit, jak i asfaltová silnice po které jdu, žila. Všechno žilo. Kolem mě proudila pozitivní energii doprovázená krásným pocitem v mém Srdci. A pak jsem přišla domů. Byl čas oběda. Naše krásná kočička Blackie, které se v úterý narodilo několik koťat, byla doma. Dali jsme jí jídlo. Z těch krásných koťat přežilo do této chvíle jen jedno. A co se nestalo? Blackie chtěla vzít své malé kotě domů, jenže na naší farmě, krom koček je i pes. A ten hned velmi rychle na malé bezmocné kotě zaútočil. Všichni na něj křičeli, odháněli ho a odstrkovali, ale život koťátka byl ztracen. Nepřežilo to. Všichni se zachmuřili. I Blackie dobře poznala, co se stalo. Byla smutná. Pořád mňoukala a jakmile se pes přiblížil ke dveřím, začala podivně syčet.
Smutný kontrast života a smrti jsem si uvědomila dnes. Takhle to na světě chodí. Ale musíme se přes to přenést, protože Život jednoho dne musí skončit. Tak je to v Přírodě zařízené. Mělo-li se to tak stát, je to jedině dobře. Ale i přesto jsem cítila, jak se mé Srdce sevřelo. To malé bezmocné kotě, které nikdy nespatřilo svět, protože dosud neotevřelo očička.
Ale naplánovaný výlet do přírody zase odehnal chmury. Já, moje zdejší maminka a starší sestra jsme si vyrazily na procházku do malé historické vesničky Josselin. Krásná vesnička s domy vestavěnými do kopečku a s velkým hradem leží na mélé říčce. Bylo tam spoustu starších párů, rodin s dětmi, běžců, a všichni šli po malé krásné promenádě podel řeky.
Vydali jsme se tudy také. I přesto, že ty stromy byly vysázené, aby odpovídaly návrhu, působilo to na mě ohromně příjemně. Sestřička cestou zpívala, řeka plynula, stromy se ve větru ohýbali, všichni se zdravili. Jak příjemná letní atmosféra. Čas od času jsem se zahleděla na oblohu. Mraky měly úžasné tvary a byly sněhově bílé. Shlukovaly se a vytvářely úžasné obrazce a bylo jen na naší fantazii, co nám to bude připomínat, nebo jestli tomu necháme abstraktní ráz.
Tento den se opravdu vydařil. Uvědomila jsem si, že ŽIVOT PŘÍRODY bych si nemohla uvědomit, kdybych toho dne neviděla, jak pes zabíjí to malé koťátko. A ten kontrast byl velký, že jsem si uvědomila i svůj Život.
Vnímejte v sobě svůj Život. Je to něco, co ve Vás je pořád. Žijte ho. Nezapomínejte.
Vaše Petra